Runa čtrnáctá - konečně moře !
"Poslyš náčelníku, a víš to jistě?"
"To je dokázaný..."
"Takže podle tebe já tady sedim, nic nedělam a driftuju, jo?"
"Správně!"
"V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí!"
Po včerejší odčervovací vložce jsme ráno připraveni vyrazit na další várku tréninkových kilometrů. V osm hodin proběhne obligátní krmení, úklid extrémních mentů a u psince se loučíme slovy "tak po snídani jako obvykle. Postroje, botičky a pojedem..." Když se však vracím po snídani, hlásí Jana, že asi nikam nepojedem, protože německý kolega se dal slyšet, že mu někdy v minulosti dva psi po odčervení zkolabovali. Mno poslední dobou je vůbec to, co řekne panáček Němec, pro nás bráno jako berná mince ;-) Chápu se tedy mapy, stativu a foťáku a využívám tohoto neplánovaného volného dne k dosažení moře. Jdu však na druhou stranu než je Alta, mám v plánu obejít fjord, který nás dělí od Alty z druhé strany a smočit pohorku v Barentsově moři. Moře zde vlivem teplého Golfského proudu nikdy nezamrzá, ani při největších holomrazech. Nejdříve jdu vlastně po trase, po které jezdíme se psy, přes skok do prázdna, o kterém jsem psal včera, a na přilehlém jezeru se odpojuji od trasy a jdu směrem, kterým tuším moře. V Norsku je dobré to, že vedle každé silnice, většinou ve vzdálenosti max 200 metrů, vede i skútrovka, takže se nemusíte pohybovat po silnici a bát se, že vás nějaký kamion smete. Také to není nic příjemného z důvodu, že projíždějící auta víří sníh a po každém projetí kamionu následuje menší sněhová bouře. Křupu si to tedy skútrovkou, která vede uprostřed zamrzlé řeky zhruba pět kilometrů, když tu náhle trasa uhýbá z řeky a padá někam do hlubin fjordu. Jdu ještě chvíli po řece, která hned za zatáčkou končí v (nyní zamrzlé) vodní elektrárně. Vracím se na skútrovku a už po chvíli se přede mnou otevírá údolí mezi fjordy, kde je konečně mořská, tedy nezamrzlá hladina. Sekám fotky přímo u hladiny a hned co se nabažím, mám v plánu přejít na druhou stranu fjordu, kde leží malé městečko Kafjord. Znalci druhé světové války správně zpozorněli. V tomto městečku, respektive v tomto zálivu kotvila za války obávaná Královna Severu, tedy německý bitevní křižník Tirpitz.
Celková délka lodi byla 251 metrů a sloužilo na ní 2608 námořníků. A nesmíte si takové námořníky idealizovat. Představte si třeba, že se 2500 fašounků večer zulo. To byl smrad jak v herberku. Udatný Sám ale nakonec udatně udal polohu této lodi a spojenci jí za nesmírného úsilí v listopadu 1944 potopili. Když přecházím po silničním mostě na druhou stranu fjordu, potkávám na něm jediného člověka, kterého jsem potkal za celodenní výlet, a sice slečnu s iPodem v uších :) Ptám se jí, kde bych našel muzeum Tirpitz. Zkouším to anglicky, ale mluví prý jen norsky a sámsky. Škoda, už jsem se viděl jak si pochutnávám na lososu ze zálivu v rodinném kruhu, kam by mne odvedla jako exota odněkud z jihu :-)) Nakonec mi ukazuje někam do centra městečka a já se po pobřeží vydávám tím směrem. Do městečka dorážím asi po půlhodinové cestě po pobřeží a usilnice je cedule Tirpitz museum. K mému velkému zklamání má ale přes zimu zavřeno :( No co se dá dělat. Ještě že máme na našem internetu nadšence, kteří mají celou akci popsánu snad ještě lépe než samotné muzeum.
Kousek dále je i místní kostel se hřbitovem, kde nacházím i pomník spojeneckým vojákům z akce, kdy se pokusili o potopení křižníku miniponorkami X5 a X7. Jak se dočítám na infotabuli, na začátku devatenáctého století zde byly velké měděné doly, které přilákaly do oblasti velké množství přistěhovalců z Finska a Švédska. Vedle kostela je tak i velké měděné sousoší "Imigrantova rodina". Pak už obracím na cestu zpět, abych došel za světla. Cestou zpět v lese míjím malý smrček, na kterém je pověšena autonabíječka a hned vedle i handsfree sada Nokia. Podle stop, respektive nestop ve sněhu je tam takto nazdoben stromek už hodně dlouho. Ta severská poctivost... O kus dál nalézám ve sněhu i řidičák jistého Geir Arne Svaneho z Hammerfestu. Teda co se tady dělo, se neodvažuji domýšlet. Do hostelu dorážím akorát pár minut před tím, než už by to bez čelovky nešlo. Po zkouknutí fotek zjišťuju, že ty na kterých jsem si nejvíc zakládal, jsou rozmazané. S tím světlem je to tu fakt hodně špatný...