Runa čtvrtá – ukaž mi cestu domu !
Ráno se budíme do pravého skandinávského dramatického svítání :) Obloha je krvavá a nad jezerem vychází jen ztěžka náznak slunce. Jsme pozváni na snídani v okamžiku, kdy dopíjím druhý čaj a k němu dokusuji třetí tatranku. Nevadí - stejně je mi předem znám obsah celé konverzace (plemenné standardy, závodní předpisy apod), chápu se proto foťáku a jdu na zamrzlé jezero udělat pár fotek východu slunce a pak psince hostitelů. Celé to režíruje malá fenka finského laponského psa Mimi, která má jako jediná výsadu chodit na volno a mimo psinec. Když si musheři vzájemně okouknou psy a pan hostitel nám sdělí své zážitky z minulého ročníku, kdy jel 1000km a dojel dvanáctý, což je se sibiřskými haskouny velký úspěch. Jsou to totiž psi spíše na kratší a rychlejší vzdálenosti než například jejich malamutí kolegové. Hostitel ještě přidává k dobru historku ze startu: Aby se celý Finnmarkslopet trochu zatraktivnil, startuje se v Altě na hlavní třídě a první asi dva kilometry se jede jen spíše pro efekt. Do saní si musíte místo vybavení naložit nějakou místní celebritu, kterou posléze vyložíte na louce za městem a pokračujete už závodně. Tento bodrý Nor však ignoroval úvodní meeting, kde se (mimo jiné) sděluje tako panáčkárna s celebritami s tím, že není dobré brát si na start všech 14 psů - start je pak moc rychlý a ostrý. Nastoupil tedy v "plné polní", do saní mu naložili 140ti kilového papaláše a celá raketa země-země vystřelila silou 14ti psů kupředu. Prolétli hlavní třídou a když došlo na lámání chleba a bylo potřeba zastavit, a pantátu vyložit, spřežení se v té rychlosti omotalo kolem sloupu, pantáta vylétl ze saní, rozsekl si obočí a ret a tři psi museli být pro zranění vyřazeni ze závodu dva km od startu. Teď už asi chápete, proč je 12. místo takový úspěch ;) Navíc prý dojel ve stavu, kdy se musel tři týdny dávat v nemocnici dohromady. Jana zjevně potěšena těmito zprávami bledne a raději odjíždíme :) Na rozloučenou obdržíme čtyři desky zmzlého masa pro psy a obdarováváme jako správní Češi hostitele kartonem piva. Pokračujeme dále na sever a kolem oběda nás již vítají cedule ve švédském Laponsku. Celkem dost se zhoršuje počasí, takže s přibývajícím šerem (stmívá se už kolem 14 hod) přibývá také sněhu, jak toho kolem, tak toho který padá. Za chvíli už je silnice pokrytá celá a jedeme vlastně jen mezi dvěmi hromadami na krajích. Auto s vlekem impozantně víří sníh na silnici a nám to dávají okusit protijedoucí kamiony. Když vás mine nějaký kamion nebo dodávka s vlekem, jedete vlastně dalších pět vteřin po paměti. Stav bílé silnice Janu zneklidňuje natolik, že přestává věřit mé navigaci, vytahuje svou turistickou a nastavuje trasu kamsi k pobřeží Botnického zálivu, což je momentálně uplně na druhou stranu, než je Muonio, kam míříme. Argumentuje tím, že chce jet po dálnici a ne okreskách. Ve Skandinávii se totiž silnice nesolí, ale pouze pluhují. Funguje to k všeobecné spokojenosti. Možná až na nespokojenost výrobců aut a náhradních dílů, kterým bezsolné prostředí nenahrává tolik zrezlých dílů jako u nás. Jezdí se tu prostě po uježděném sněhu a funguje to bez problémů. Za celou cestu po severu jsme neviděli jedinou bouračku. Nová trasa k pobřeží je sice zajížďka, ale ta mne nemůže po té osmisetkilometrové do Dortmundu nijak rozhodit ;) V Muoniu na nás má čekat Sebastien, z www.torassieppi-huskies.com. Původně totiž Jana chtěla jet k jezeru Inari, ale Sebastien nám nabídnul zázemí a možnost trénovat s ním. Dle stránek chová 80 huskiů, takže se na jeho základnu teším. Je opět rozhodnuto jet co to půjde, tj. zhruba do půlnoci a pak to na odpočívadle zalomit. Odbíhám tedy na poslední “předávce” v cca 22 hod udělat do příkopu rampouch a pak uléhám vzadu v autě na svůj granulový polštář. Ani nevím, do kolika Jana jede, ale když se probudím, už zase sedá za volant a jede, protože je jí zima. To jen tak zaregistruji v polospánku a nenechávám se rušit z královské dřímoty ;)