Runa čtyřiadvacátá - ne, dnes ne, až jindy...
Sobotní ráno se vrací na teploměru pod dvacet stupňů. Dnešní poslední den v Norsku hodlám využít k výstupu k místní observatoři, kde zkoumají fenomén zvaný polární záře. Observatoř je postavena ve výšce 902 metrů nad mořem, na hoře Haldde je již od roku 1899. Vede k ní cesta ze známého Kafjordu. Vyrážím kolem půl desáté s tím, že po včerejších stopovacích pokusech nemá cenu počítat s nějakým zrychleným přesunem do Kafjordu. Rovnou to beru přes jezero, kde jsme vyráželi na tréninky, poté odbočka přes skútrcross arénu, podél známého nabíječkového stomku, přes zamrzlou řeku, až k zamrzlé elektrárně a pak nějaké 2 km lesem klesání až na most, těsně před cedulí Kafjord. To byla stručně popsaná cesta, která však pěšky ve skutečnosti zabere skoro dvě hodiny. Dnes je opravdu zima, takže z celého zálivu stoupají kotouče páry. Začátek cesty by měl být podle internetu označen informační tabulí. Podle mapy začíná trasa někde mezi kostelem a bývalým dolem na měď. Procházím kolem kostela, bohužel opět zavřeného, a zhruba po kilometru přicházím ke zbytkům dolu. Odbočku jsem tedy musel někde minout. Před dolem, který je vlastně už jen betonovou kostrou, parkuje český traktor Zetor. Nejlepší reklama pro firmu je, že tu v drsné zimě přežil :) Otáčím se tedy zpět a důkladně kontroluji každou odbočku k domu, jestli to není ona k observatoři. A skutečně, asi v půlce vzdálenosti mezi kostelem a dolem je malá cedule s nápisem "Udělejte si výlet k observatoři !" s upozorněním, že nejlepší termín je červen až září. Taková věc nemůže našince odradit. Nedivím se, že jsem odbočku poprvé přešel. Jedná se vlastně o úzkou cestičku mezi něčím domem a stáním pro auta. Cesta by měla prý trvat tři hodiny, tak se loučím s představou, že bych jí mohl stihnout za světla. Vyrážím tedy po cestě a zhruba po dvou stech metrech přicházím do ohrady, kterou na vratech zdobí nápis v sámštině a angličtině: Zavírejte bránu. Chvíli hledám, jestli jsem nějak špatně neodbočil, ale dle stop ve sněhu to jinak nejde a musel jsem jít správně. Všude kolem jsou malé ohrádky s pašíky a přímo na cestě stojí další Zetor napojený na vyhřívání motoru elektrickým kabelem. Čekám, kdy se na mne vyřítí rozezlený majitel, co že mu to běhám po dvoře, ale za sto metrů cesta opět pokračuje bránou a pak už vede hustým březovým lesem vzhůru. Cesta byla prezentována jako značená, ale jediné značení, které jsem za celou dobu viděl, byl vedle cesty napolo zapadaný kámen a na něm napsáno 8 km. Dál už se dá jít jen podle stop ve sněhu. Ty tu zatím nějaké jsou, podle všeho tu nedávno šla nějaká výprava na běžkách s pulky. Také nějaký nešťastník, který se bořil takřka po kolena do sněhu a cestu si musel opravdu vytrpět. Já jdu po přemrzlém sněhu a bořím se opravdu vyjímečně. Procházím kolem oplocených větracích šachet do starého dolu a několikrát se musím vydávat různým směrem, protože kolegové na běžkách se asi řídili podle slunce (nebo hvězd) a volil každý svou cestu. Nakonec přicházím k jejich tábořišti, kde po nich zůstala hotová spoušť. V převisu na stráni měli vykutané malé jeskyně, ve kterých pravděpodobně spali. Před tím je velké ohniště, kolem kterého je spousta krve. Břízky kolem jsou orvané a zlámané, nelogicky vždy v půlce kmenu. Tak tohle moc nechápu. Tábořiště, které mimochodem udělali uprostřed cesty, vypadá jako po výbuchu pumy, které zde spojenci o pár set metrů níže před 60 lety shazovali na Tirpitz. Chvíli tu chodím v kruhu, abych zjistil kudy cesta z tábořiště pokračuje. Nyní už konečně pokračuje normálně vyšlapaná cesta, s odbočkami jen od zvěře. Na vrcholu prvního kopce obědvám půlku čokolády a víčko čaje z termosky. Mráz opravdu štípe a dech mi v podobě rampouchů namrzá kolem pusy a na fousiskách. Po dalších pár kilometrech už zcela mizí stomy a větší porost. Zbývá jen něco na způsob vřesu, který tu a tam vykukuje z ufoukaného sněhu. Sledovat cestu je čím dál tím těžší. Po nějaké době už skoro nemožné. Jde se teď už jen po kamenech nebo sněhových plotnách. které jsou potaženy ledovou krustou. Je jasno, nijak moc nefouká, takže vytahuji mapu a podle okolních hor, vrstevnic, jezer a údolí určuji polohu. Cesta prostě zmizela. Přede mnou se objevuje pás hřebenu, který je ve výšce 650m a který se musí překonat, aby se mohlo začít stoupat na finální kopec s observatoři. Na jedné straně je hluboká strž, kde navzdory mrazům mocně hučí voda. Tudy to tedy nepůjde. Hřeben se táhne několik kilometrů, obejít tedy také nejde. Nezbývá, než se pokusit o čelní útok. Zkouším tedy botou prokopávat do ploten jakési schody. Ve spodní části to ještě docela jde, ale čím víc se blížím k vrcholu je vidět, že celý horní úsek je zalitý v ledu. Pak už doslova lezu po čtyřech, zkouším se chytat větviček vřesu a kamenů, které koukají z ledu. Tak takhle to asi nepůjde. Zasekávat nohy už nelze, a to jsem zhruba slabě nad polovinou předposledního vrcholu. Jak asi bude vypadat ten poslední. Dlouhou chvíli sedím a vymýšlím různé strategie jak kopec zdolat. Sjíždím kus dolů, zkouším dělat záseky kamenem, vracím se pro dvě březové sukovice a dělám z nich pomocné hole, vše marné. Nezbývá než zkusit varianu obejití kolem strže. V hlavě se mi honí všechny základní poučky, jako nevydávat se na podobné podniky nikdy sám, apod. Jdu tedy po vrstevnici směrem doprava. Kopec však začíná klesat stále ostřeji do propasti, kterou se řítí voda. Natahuji oči a každý krok vyhlížím nějakou možnost pokračovat rovně, nějaký převis, něco na způsob parapetu apod. Pak opět přichází náš známý led a není do čeho zasekávat boty. Balancuji nad propastí. Srdce buší až v krku, vzduchem, námahou i strachem překysličený mozek vysílá do celého těla poplašné signály. Před očima se točí veletoče mžitek a v tom okamžiku se rozhoduji, že nemá cenu pokoušet sámské bohy. Dnes prostě nemají návštěvní den. Nenechají mne dnes vystoupit k nim na posvátnou horu Haldde. Vracím se zpět na úroveň, kde se mění sníh a kamení na led. Sedám si na batoh a snažím se srovnat zmatek v hlavě. Koukám dlouho na nedosažitelný kopec. K cíli nezbývá víc, jak 2000 metrů ! Tak blízko, ale přece tak daleko... Ale co. Není potřeba pořád něco pokořovat, dobývat, dosahovat... Otáčím se směrem do údolí a díky zapadajícímu sluníčku si užívám nádherné výhledy. Dnes je vidět až na hory za Altou, která je odsud hodně přes 30 km. Dávám si předčasně vrcholový čaj a tělem se rozlévá teplo z něj i z pocitu, že mi bylo dovoleno vystoupat aspoň sem. Když se slunce začne dotýkat vrcholu hory na druhé straně zálivu, sedám na batoh a stylem, který jsem piloval při svých zimních cestách ze základní školy skrz sady Julia Fučíka, sjíždím na něm horu až k hranici, kde začínají zakrslé břízky. Endorfiny vyplavené výstupem i jízdou dolu způsobují, že se řehtám na celé kolo a křičím "Děkujuuuuuuuuu" na sámské bohy, kteří na mne koukají z vrcholu Hallde. Cesta dolu již probíhá po známé trase, kterou asi v půlce opouštím a stáčím směrem na konec zálivu, kam musím cestou k hostelu přes most. Že to dnes byl opravdu zážitek z těch "o ústa", mi ještě připomíná zasněžený kámen, kolem kterého obtéká nějaký potůček. Ten je těď zamrzlý a stejnou cestu kolem kamene jako on, volím i já. Výsledkem je došlap na led, pan Podklouz a já házím efekní tlamu do hlubočáku. Toto nastat nahoře nad strží, neškrundne po mně ani sob. K mostu dorážím právě včas. Hned za ním totiž vidím, jak nějaká slečna nakládá do obrovského jeepu Toyota stativ s foťákem. Značně unaven se chápu šance a dělaje blbého turistu, ptám se na cestu směrem do Keutokeina, kde je hostel. Samozřejmě že vím, kudy to je, ale doufám, že taktika vyjde. A vychází! Poté co mi na mapě ukazuje, kde leží hostel, po pár větách padá nabídka, že je to po cestě do Alty, kam stejně jede, tak jestli chci. vyhodí mne u něj. Dělám hrozně překvapeného a pak na návrh přistupuji ;) To, co pěšky zabere hodinu a půl, autem zdoláváme za deset minut. Opět zní chvála Prahy a jejich památek. Na to si tu člověk rychle zvykne. Na Finnmarku se totiž prakticky nevyskytuje budova starší 60 let, díky "taktice" spálené země ve 2. svět válce. A jsme tu. Aspoň zbude nějaký ten čas na balení... (svršků v hostelu na zítřejší cestu domů ;-)