Runa desátá - význam mrazu v boji proti infekčním chorobám
Přátelé, kamarádi, bratři,
po měsících útrap a strádání naděšla konečně ona vytoužená chvíle a my začali plnohodnotně trénovat. Zapřáhli jsme kolem jedenácté, kdy už je konečně vidět, všech 16 psů a vyrazili na čtyřiceti kilometrový okruh. Vše probíhalo tak jak má, jen v jedné zatáčce, kdy saně trvaly na tom, že pojedou v běžkařské stopě a psi si to chtěli zkrátit, jsem se pořádně zapotil. Přírodu kolem asi nedokážu dostatečně popsat, je to prostě čirá nádhera. Snad to na vás alespoň trochu dýchne z fotek. Bohužel jich není mnoho, Jana mi zakázala fotit za jízdy než to dostanu pořádně "do ruky", ale nezbývá s ní než souhlasit. Řízení spřežení není tak uplně snadné, jak se to může zdát. Konečně zažívám pocity Jacků Londonů a jemu podobných, kdy jedete ohromnou pustou krajinou, jen vy a krásně ojínění psi, na kterých se sráží jejich dech. S ježděním v Čechách se to nedá prostě srovnat. Přejezd jezera se steel-ice je zážitkem sám o sobě. Velké plochy naprosto průhledného, křišťálově čistého ledu a pod ním jen temná černota. I když je na prasklinách vidět, že je led dostatečně silný, rozhodně máme z jezera respekt. Trasa vede všemi možnými scenériemi od ohromných ploch jezer nebo sněžných plání, kde si člověk připadá tak malinký a nicotný, až po průseky lesem, kde se musí saněmi trefovat mezi stromky. Musím zde vyseknout velikánskou poklonu všem těm udatným cestovatelům skrz Aljašku, nebo na severní pól. Je to opravdu tvrdá práce. Trasa pro trénink vede totální pustinou a za celou dobu jsme potkali jen 3 další mushery se spřežením. Jinak nikde ani živáčka. Když jsme dojeli a začli svlékat psy z postrojů a bot, přijel k našemu psinci udýchaný běžkař a začal na mě něco norsky chrlit. Když jsem ho upozornil, že tady pochodí pouze s angličtinou, vychrlil stejně rychle, že v lese leží zraněná žena a že potřebuje půjčit skútr. Odvedl jsem ho na recepci hostelu, a za chvilku se vrátil i s recepční, protože skútr tu nemají. V tu chvíli dorazila i ambulance a po krátké domluvě bere Jana posledních šest "oblečených" psů a vyráží s lékařkou v saních na záchrannou akci. Po chvíli se vrací s tím, že lyžařka v lese má asi něco s páteří, protože zkroucená stojí a naříká, přičemž se nemůže pohnout ani o milimetr. Kolem ní pobíhají dva vlčáci a z toho usuzujeme, že si paní vyrazila na běžkách a psi jí někde rozjeli tak, že už to nevybrala. Trasy jsou tady totiž díky velkým mrazům a dlouhé absenci sněžení velmi umrzlé, tvrdé a hlavně rychlé. Doktorka zůstala u zraněné paní a vysílačkou zavolala policii, která má skútr. Za několik desítek minut skutečně přijíždí skútr, táhne vlek s naříkající lyžařkou a pak jí překládají do sanitky. Večer probíhá v hostelu oslava návratu slunce. Od dnešního dne už by mělo být slunce opět alespoň kousíček vidět nad obzorem. Nemohlo si k tomu vybrat lepší den. Je krásně jasno a obloha hraje všemi barvami, co si dokážete představit. Mám v plánu si půjčit sněžný skútr a vrátit se na zhruba polovinu trasy, kdy se zvedá k nádherným sámským horám. Se psy asi nikdy nebude dost času na rozjímání a focení. Chtějí neustále dál a dál, táhnout a táhnout. Navíc jsou v tréninkovém programu a každé takové zastavení by jim zkazilo rychlostní průměr a měřené výsledky. Tak zítra znovu... Go husky ,go :)