Runa dvaadvacátá - ta, co až na večer chybí...
Navzdory všem předpokladům, nenastal uplně tak nepracovní den, jak bylo původně avizováno. Vzhledem k tomu, že "psi" měli odjet na víkendové závody nejprve ve čtvrtek ráno, poté po mém skromném dotazu proč jet pětihodinovou cestu hodin třicetčtyři, následoval poměrně výživný sled událostí, aby psi nakonec odjeli skutěčně v pátek ráno. Už je mi to samotnému trapné, neustále vysvětlovat, proč bylo všechno jinak. Tak se na mě prosím drazí čtenáři nezlobte, ale čtvrtek s grácií přeskočme až na jeho konec. Abych vám přeci jen čtení této runy něco dalo, naučme se nové sámské slovíčko: Juhkančáhci - pitná voda. Večer jsem se totiž vypravil na blízké jezero Kvenviko, které slouží jako obrovská zásobárna pitné vody. Cesta k němu vede nejříve přes místní běžkařský okruh, který je v noci osvětlen a pak odbočkou na naši známou cestu, kde místní armáda trénuje odolnost svých vozítek. U závory je velká cedule plná upozornění typu "když najdete granát...", ale závora je otevřená, tak se pouštím na cestu bez obav z toho, že by mne za zatáčkou přejel tank, nebo že by dnes norští snajpři nacvičovali střelbu na pohyblivé terče. Je s podivem, že všude na světě armáda vždycky pro své pochybné podniky uzme ty nejhezčí kousky přírod. Zkouším ještě vylést na menší fjord nad jezerem, ale už je skoro tma, a tak to z bezpečnostních důvodů vzdávám. Slézám k menšímu jezeru, které se do Kvenkina vlévá. Málem zahučím do jednoho z přítoků. To by asi vzhledem k teplotě pod -20 st. nebylo to pravé. Ono vůbec, aby člověk při takovém mrazu našel nezamrzlou vodu, a ještě do ní spadl, to musí být umělec :) Pak chvíli chodím v lese u břehu jezera a zkouším najít sobí paroží, než bude naprostá tma. Každá větev vyčuhující z pod sněhu ale v tomto šeru vypadá jako paroží, tak toho brzo nechávám a jdu přes jezero směrem k hostelu, který svítí na jeho konci. Jezero má asi 3 kilometry na délku a dva na šířku. Celou cestu přes jezero se ozývají známé dunivé rány, jak led nyní vlivem velkého mrazu pracuje. Po cestě vidím i spousty děr od icefishingu, již opět bezpečně zamrzlých. Uprostřed jezera panuje opravdové peklo pro agorafobiky. Kolem vás jen kilometry bílé plochy, rovné jako zrcadlo. Chvíli tu sedím a poslouchám, jak jezero mluví. Je na něm i spousta zvířecích stop. Lišek, zajíců, sobů, a ty jako od medvíděte, s nápadně dlouhými drápy patří rosomákovi. Ano milé děti odkojené písněmi Olympicu. Rosomák není pták, ale malá lasicovitá šelma. Když dorazím na hostel, dozvídám se, že ráno bude budíček ve 4, protože se budou nakládat psi. "No dobře, zkusím vstát" kontruji s vědomím, že taková hodina je pro kancelářskou krysu přímo vražedná. "Budeš muset, projdu pokojem" zní smeč. Než usnu, přemýšlím jen, co* je v pokoji kde spím natolik speciálního, že to nejde přemístit do pokoje kde se "musí" ve 4 vstávat.
* (svetr a klíče od auta)