Runa jedenáctá - severní vítr je krutý
K neduhům stáří, postihujícím hlavně intelektuály, moji milí mladí přátelé, patří především dvě vady, komplementárně spojené. Jsou to neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit. Díky té první jsem vám včera slíbil fotky, ale nakonec je zapomněl poslat. Snad se mi podaří "udržet" to dnes, než dopíšu dnešní runu. Když jsme ráno přišli do psince, měl Derik kolem sebe několik šavlí a rozhodně nevypadal, že by chtěl dnes běžet 40 kilometrů. Bylo tedy rozhodnuto, že zůstane doma a já poběžím se sedmero huskavců, a Jana se zbylou osmičkou. Fífa nejdříve dělala drahoty, takže to vypadalo na dvě sedmy, ale když se mi jí podařilo obléknout do postroje, přidala se k ostatním a začla se taky "jako těšit" :) U snídaně jsme potkali Thomase, který vypadal že propařil celou noc (a to chtěl dnes běžet 75 km!). Ptali jsme se ho, zda se zúčastnil včerejší oslavy návratu slunce, a on odvětil, že ne, ale že má pokoj hned vedle místnosti, kde byla párty, takže vlastně jo. Říkal, že do jedné v noci se pokoušel kvůli hudbě marně usnout, a když se mu to konečně povedlo, vtrhla mu na pokoj tlupa totálně sťatých norků s tím, že venku pobíhá "na volno" pes. To je pro každého mushera poplach, takže vyběhl jen v noční košili do mrazu, aby zjistil, že pes patří někomu ze slavících :-) Nevím, jak přišli zrovna na něj, když jsou tu další tři musheři, ale asi byl nejblíže. Aby toho nebylo málo, chtěli si s ním pak prý všichni pořádně popovídat. Pak už oblékáme, obouváme a zapřaháme psy a vyrážíme na další trénink. Počasí je opět parádní, jasno a mrzne až praští. Trasa už je hodně uježděná a sáně, respektive my, máme co dělat, abychom se udrželi ve stopě. Saně totiž nemají hrany, jako třeba lyže, takže dost ustřelují do stran. Už by to opravdu chtělo trochu nasněžit. Zhruba v polovině trasy, kdy se stáčí před horou do obrátky na jezeru, vidíme na jejím vrcholu nefalšovanou sněhovou bouři. Dole je zatím klid, jasno a bezvětří. Ale jelikož míříme tím směrem, jímá mne neblahá předtucha a nasazuji na sebe vše co mám s sebou, včetně kukly. To se ukazuje jako prozíravé, protože za chvíli začíná pěkně fičet. Naštěstí už otáčíme zpět, takže tato sibérie netrvá dlouho. Trochu mi začínají mrznout prsty na nohou, takže pomáhám psům nejen do kopečků, ale i na rovinách, abych se trošku rozpohyboval. Ještě že mám od své drahé polovičky drahé fusekle do extrémních podmínek. Jinak bych se asi z tréninku vracel jako Meresjev.
V protisměru potkáváme tři spřežení, naštěstí hned za sebou, protože naši psi mají s potkáváním kolegů problém. Vždy se chtějí jít buď spřátelit nebo porvat. To je v musherském světě bráno jako nevychovanost, takže když vidíme, že se někdo blíží, "zakotvíme" saně a jdeme dopředu k leaderům je držet. První spřežení je náš starý známý z hostelu Thomas a druhá dvě jsou norská. Na druhém norském spřežení jede postarší obrýlený pán a je z nás tak vyveden z míry, že si může hlavu ukroutit, div nespadne ze saní. To je taková opravdu vzácnost potkat zde v Norsku za polárnim kruhem IT konzultanta z Prahy se spřežením sibiřských husek ? :-) Pak už pokračujeme domů a míjíme jen dva skútristy, mířící do skútr-cross arény, která je nedaleko hostelu a kde jsou dnes závody. Teprve zde, kde je nádherně čistý vzduch, si uvědomíte, co dýcháte ve městě za humus, když vám pod okny jezdí plechoví miláčci. Smrad je to opravdu epesní. Asi pět kilometrů před cílem bere Jana Bětu k sobě do saní, protože už nemůže. Té se to nejdřív líbí, ale po kilomentru začne vyvádět a už raději zase může. Poté Jana volí zkratku, která se ukazuje jako silně adrenalinová záležitost. Tak adrenalinová, že si na jednom stromě trhám svou expediční péřovku na zádech. Zjištil jsem to až po dojezdu a zaopatření všech psů. Bylo mi divné, proč kolem mě pořád lítají ty velikánské vločky :) Zašil jsem díru pomocí další reflexní samolepky a uvidíme, kolik jsem z ní toho peří vytrousil. Zítra je v plánu odpočinkový den, abychom ty naše čtyřnožce nepřepálili hned na začátku.