Runa jednadvacátá - vypřahat...
Nevyzpytatelné bývají cesty Páně,
tak se mi prosím nediv,
že si s sebou do Afriky vezu sáně.
Je to tak milé osůbky, přátelé i nepřátelé, rodičové i nerodící, manželové i milencové, prastrýci i pratetové...
Jak jste si již jistě za dobu vycházení tohoto pravidelného občasníčku všimli, zmýlená zde neplatí a příliš často zde odvolávám, co jsem odvolal. Mám pocit, že jsem nějakému zdejšímu sámskému šamanovi přejel saněmi nohu, nebo jsem nechtěně přivázal spřežení k posvátnému sámskému místu, neboli seitě. Ať tak a nebo tak, všechno je naopak. Víkendové závody v Taně zmizely v dáli jako loňské dotace a má doghandlerská životní mikroetapa se zítřejším dnem uzavře. Nebudu zde rozpitvávat, co k tomu všemu vedlo, to nechám investigativním novinářům z Šípů a Blesků. Jedna má runa pojednávala o tom, že je zbytečné snažit se pochopit musherský mozek. Berte to jako její potvrzení :) Po mírně útrpném období dnešního dne je již asi nezpochybnitelné a nad polární slunce jasnější, že oproti všem plánům okusím osmého února služeb norských autobusů, poté se nějak prohomelesákuju do pondělního rána a pak už, dá-li Bůh a jeho prodloužená ruka v podobě letových dispečerů, došlápne má zimní obuv na jarní runway pražskou. Dnešní trénink byl tedy nakonec mým (zde) posledním, ač jsem si to nějak nepřipouštěl, a užíval si ho na stejném volume jako ty předchozí. Celý se odehrával v husté chumelenici, kdy to chvílemi připomínalo jízdu do filmového plátna nebo simulátoru Matrixu. Před mým odjezdem tedy opět vládnou ideální podmínky pro trénování, ale to jistě nikdo něčekal jinak :) Při nájezdu do druhého kola potkáváme jakousi dívčí školu, která je po trase roztažená asi na dva kilometry. Holčiny mají široké telemarkové lyže do hlubočáku a některé táhnou i pulk. Zatímco poslední z nich se ještě plouží po jezeře, jejich (asi) pan učitel už dole pod kopcem rozdělává z březových větviček oheň na uvaření oběda. Sice je od nich asi 500 metrů tupa, čili veřejný srub, ale jsou to děti fjordů, tak raději obědvají ve sněhu :) Pančel má s sebou jako jediný i psa a sice mocného vlčáka. Děkujeme sámským božstvům, že jsme je potkali mimo trasu na planině, zaparkované a oběd vařící, protože potkat vlčáka v nějakém lesním průseku, nezbylo by než dát si k obědu hafanátky či psíčkovou. Domlouváme se, že nemá cenu pokoušet štěstí dvakrát a nabíráme směr tak, abychom se s výpravou už nemohli potkat. Po příjezdu ještě probíhá až do večerních hodin interesantní smršť událostí, které končí tam a tím, kde dnešní runa začala. A tím se nám kruh uzavřel, jako bubínek sámského šamana. Od zítra již ne doghandler, ale obyčejný popularizátor Severu. Ale kdo ví, třeba bude všechno zase jinak ;)
A možná přibalím brusle osmičky a starej kožich,
nevyzpytatelné bývají totiž cesty Boží.