Runa osmá - a je to tady. Trudomyslnost !!
Vidíš, Vojtěchu, kdybychom měli míč, pinkli bysme si, a hned by byla nálada.
Ponorková či jiná nemoc si začíná vybírat svou daň. Nálada v týmu je na bodu mrazu, možná i slabě pod ním. Komunikace vázne a napětí ve vzduchu by se dalo krájet jako mlha před rybníkem Brčálníkem. Jana má stále obavy z jezera, přes které po dvou kilometrech vede trasa tréninkového okruhu. Je domluvena, že dnes pojede za německými mushery a ti jí ukážou, že se není čeho bát. Nedaří se nám ale v nastálé atmosféře správně načasovat společný odjezd. Němci totiž mají psince na druhé straně hotelu, a tak jen podle štěkotu a vytí psů odhadujeme, v jaké jsou asi fázi. Příprava psů na běh vypadá takto: každého psa musíte odepnout od stake-outu, obléci do postroje, podvléknout pod ním obojek, připnout ho ke stake-outu, položit ho, na každou nohu mu obout specialní boričku na suchý zip a ten ještě „pojistit“ isolepou. Než takto uděláte 10 psů, zabere to víc jak půl druhé hodiny. Vzhledem k náladě je atmosféra plná nervozity, stresu a křiku. Energie celého spřežení je při zapřahání přímo děsivá. Všude plno vzpínajících se psů, štěkotu, vytí atd. Všichni už jsou šíleně natěšení na tahání, a přestože jsou saně přivázány ke stromu a na každé straně je ještě kotva ve sněhu, tak tak že se neutrhnou. Němci již vyráží a Jana asi po pěti minutách po nich. Prý se vrátí za tři hodiny. Odchátím si tedy vydechnout na blízké jezero a udělat pár fotek na stativu. Když se asi po hodině vracím, je Jana již zpátky a povídá, že dojela k jezeru a tam viděla jakési zlaté boule na ledu, a že si na ně netroufla. Němci už byli za jezerem, ale ona obrátila a přijela zpět. Je tu další z „hurá akcí“ - jedeme zpět do Finska k Sebatianovi. Jdu si sbalit veškeré věci, oblečení, jídlo atd. Pak balíme vybavení pro psy a všechno ostatní. Ještě měním slámu ve vleku a říkám Janě, že se před cestou půjdu ještě najíst. Ona to řeší při balení tatrankou. Pak je již všechno zabaleno, nachystáno, a já sedím ve společenské místnosti, a jím těstoviny s lososem. Právě v tom okamžiku se vrací Němec Thomas a už od dveří hlaholí „What are you doing ?!?!“ Následuje půl hodinový rozhovor v kuchyňce, kdy do Jany hučí, že opravdu je jezero v pořádku, opravdu je bezpečné, opravdu přes něj do teď jezdili apod. Plány se opět mění a nejede se do Finska, ale zůstává se tady. Tak zase vybaluju a pak máme ve společenské místnosti dlouhý a výživný pohovor o současné neudržitelné situaci. Dost se tím zlepšuje atmosféra a vzájemné pohledy na věc. Snad už to bude dobré. Večer přijíždí Arnt na běžkách se svými třemi psy – má to sem dvacet kilometrů. Přivezl vzorek norského piva a obdržel na oplátku to české. Dokáže vyjmenovat všechny české pivovary. On sám by rád cestoval, ale jeho manželka ne, takže byl nejdál v Rovaniemi. Ale říká, že kamarád jel nedávno kolem světa a Praha mu přišla jako jedno z nejhezčích míst ;) Mimo jiné také Janu ubezpečuje, že po jezeře může bez obav jezdit i autem, kdyby chtěla, a že led rozhodně nepovolí. Tak to už snad bude stačit ;) No povídáme a povídáme až do 23 hodin, kdy už Jana i já máme co dělat udržet otevřené oči. Arnt do sebe láme třetí pivo a vyráží polární nocí k domovu. Ještě nás obdarovává pytlíkem ampulek s názvem Amundsen Omega 3. Je v nich tulení tuk a prý mu bezvadně pomáhají na deprese, únavu, trudomyslnost atd. Prostě na radovánky pobytu zimního pobytu za polárním kruhem. Nemáme s sebou míč, ani komický převlek, takže mám z ampulek velkou radost. Už to bylo na pováženou… Teď už budou všichni šťastní a veselí. Vzhůru kamarádi, na pól, vstříct novým zážitkům ! ;)