Norsko

Runa pátá – nesnaž se pochopit musherský mozek

Když vstanu asi kolem sedmé hodiny, zastavujeme již u první finské benzínky na naftu/kafe/čaj/záchod/venčení. Jedeme ještě asi 100km a už vjíždíme do Muonia, kde nás na jedné z benzínek čeká Sebastien. Vítáme se a jdeme s tímto výřečným a bodrým chlapíkem dovnitř na kafe. Pak za jeho autem jedeme asi 10 km k jezeru Särkijärvi, u něhož leží nyní zavřená (asi tedy) letní škola, kde máme připraven byt. Jsou zde 3 místnosti a jednu již obývá jeden jeho finský doghandler. Sebastien ho popsal jako velkého Fina, co má rád pivo :) A skutečně – stačí pohled do kuchyně, kde je na lince vyrovnáno asi 40 plechovek a lahví od různých piv, mimo jiné i plzeňského. Všichni ostatní doghandleři Sebastienovi prý poměrně dramaticky před pár dny utekli, protože nevydrželi náročnou, údajně až 14ti hodinnovou denní šichtu kolem psů. Parkujeme přímo před školou vedle hřiště. Je domluveno, že po obědě pojedeme na společnou vyjížďku po jezeře, přes které vede trasa tzv. Laponského safari. Co chvíli po něm přejede skupinka několika desíter skútrů. Zaopatřujeme psy a Jana odjíždí se Sebastienem jeho autem, podívat se kde bydlí. Za 5 minut se vrací s tím, že rozlehlou rezidenci, kterou má na svých stránkách musel vyměnit z důvodu drahého nájmu za mnohem menší chatičku. Do teď nevím, co se za oněch 5 minut odehrálo, ale Jana je jako vyměněná a z týdenní návštěvy a společných tréninků prý nebude nic. Chce pokračovat dále do Alty hned ráno. Prý tu Sebastiana “nikdo nemá rád a je blázen”. Jsem z toho trochu divák a vůbec nevím, co si mám myslet. Jdu dovnitř, kde si vařím v pivní kuchyni těstoviny a chystám se do sprchy v suterénu. Zjišťuji, že se sprchou je spojen i finský zázrak jménem sauna, takže se těším na večer, kdy mám v plánu saunu roztopit do ruda a prohřád své kosti. Od rána je totiž v Muoniu -14 st a lepší to asi nebude. Po návratu ze sprchy se u dveří srážím s oním “velkým Finem”. Dodávám si odvahu a co nejmužněji to jde, na něj spustím “TERVE!”, aby mne nerozcupoval a nekrmil mnou psy na šichtě, kam právě míří. “tve..” špitne si pod fousy a rychle mizí za dveřmi. Další člověk, který totálně klame tělem :) Vracím se do bytu, kde se dostává fáze útěku do dalšího levelu a Jana už má v plánu odjet za hodinu ! Nebýt postrojů a oblečků pro psy, které Sebastienovi veze z Čech, už bych jí tam asi nenašel. Vidina vyjížďky na finském jezeře a laponském safari tedy bere za své a saunu dnes taky nikdo neroztopí :( Dle její navigace je to prý pouhých 500 km, kdy pojedeme přes noc, vyspíme se na odpočívadle a ráno dojedeme do Alty. To už se zlobím s tím, že nevím o co jde, ale vůbec mne neláká vidina spaní v mrazu na granulích, když tu máme možnost vyspat se na posteli a v teple ! Zadávám Altu do své navigace a vidím, že je to jen 290 km. Dávám tedy na výběr, že buď tu zůstáváme minimálně do rána, nebo ihned vyrážíme a večer jsme v Altě v hostelu. Je mi jasné, co zvítězí. Balíme si svých pár švestek a odjíždíme směr Sebastienův kenel, kde prý vyložíme postroje a obleky a pojedeme dál. Stále jsem jako v Jiříkově Paroubkově vidění, co se to vlastně děje. Dorážíme k chajdě, ale je prázdá. Za obzorem jsou slyšet psí hlasy, takže usuzujeme, že Sebastien odjel krmit. Vydáváme se tím směrem, ale po 300 metrech se skútrovka dělí do rozličných směrů a psi jsou jako na potvoru zticha. Vracíme se tedy zpět a voláme Sebastienův mobil. Ten říká že pro nás zachvilku přijede. Tak i činí, tak jedeme ve 3 na skútru k jeho psinci. Bohužel už jsou 4 hodiny, tedy totální tma. Myslím, že za denního světla by byl pohled mnohem působivější. Pomalu s námi obchází všechny psy, jednoho po druhém nám je představuje. Po chvíli mu vypoví poslušnost jeho čelovka a odjíždí si pro novou na skútru s tím, že je za 2 minuty zpět. Za 15 minut jsem již zmrzlý jak sobí lejno a volím ústup směr parkoviště, kde je i hotelový komplex a Sebastienova chatka. Ten nás usazuje v restauraci hotelu, že si máme dát kafe a jen co dokrmí psy, tak přijede. Hotel je kompletně pro francouzskou klientelu, která se, jak zjišťujeme od Sebastienova přítele Christiana, právě oddává saunování. Mají na břehu moc pěknou saunu a pomocí světelného řetězu je vyznačena cestička k díře v ledu. Vzpomenu si na saunu ve školním bytě a rázem jsem roztopen jako ona. Sebastien asi za 45 minut doráží, že máme počkat, že se bude podávat večeře, a že se můžeme navečeřet se žabožroutí výpravou. Představa pojídání hlemýžďů, žabích stehen a podobné havěti mne pranic neláká, oponuji tedy, kam se poděla ona hrozná chuť utéct z Muonia co nejrychleji. Dovídám se ale, že se bude podávat sámské „národní“ jídlo, a to sobí nudličky s bramborovou kaší a brusinkami. To si nemůžu nechat ujít, spokojuji se tedy s rolí pasivního diváka a zatímco Sebastien mámí z Jany informace o minulém ročníku Finnmarksopetu, vyřizuji si na hotelové wifině e-maily. Po chvíli přichází uřvaná francouzská výprava, takže máme co dělat, abychom nemuseli přejít na posunkovou řeč. Sebastien je šíleně ukecaný, ale zábavný chlapík, který dává k dobru historky o dopujících švédských musherech co chovají 400 psů, nebo o italských zbohatlících, kteří jsou schopni dát za tažného psa 12000 €. Vypráví nám, že do Finska přišel před pěti roky, protože francouzské Alpy jsou přelidněné a zde je tolik místa, kolik jen potřebuje. Jeho další destinací prý bude Aljaška. Má to někdo život… :) Jana je také jako vyměnená a po zaječích úmyslech není ani stopy. Kdyby tušila, co si svým odjezdem způsobí, no ale nepředbíhejme… Po chvíli už Sebastien zavelí a my se vrháme na švédský stůl se sobí pochoutkou. Lahodnost této sámské delikatesy se nedá slovy popsat, takže se o to ani nebudu pokoušet. Doplňuji ještě vitamínový deficit miskou čerstvé zeleniny, zapíjím vše vynikajícím moruškovým sirupem a lupsakka (finsky pohůdka) je na maximálním volume. Toto mám opustit ? A navíc nevědět proč ?? Inu život je krutý. Asi za další hodinu se konečně musherstvo odlepuje a po venčení psů můžeme vyrazit. Přestože před pár hodinami to vypadalo na překotný útěk, najednou tu slyším hlášky o tom, že se sem vrátíme a potrénujeme, až všechno v Altě vyložíme. Nechápu již vůbec nic, a když Jana odchází na záchod a já zůstávám se Sebastianem sám, vidí na mně asi mé rozpaky jako na billboardu, protože padá klíčová hláška výpravy: „Nesnaž se pochopit mushery, my jsme všichni blázni“. Napadá mne jen něco o tesání těchto vět do kamene, ale to už odjíždíme. Dle cedulí u silnice je pár kilomentrů dále sobí farma. Silnice je jich doslova plná a další tucty hlav na nás smutně hledí z příkopů a z přilehlých plání. Vypadá to, že mi rozumí. Žádný z nich nemá potřebu skákat mi pod kola jako mé kolegyni, když je za volantem. Asi si říkají „V pohodě hoši, tenhle je jeden z nás, tenhle sem patří. Vrací se sem, domů, jenom mu zamáváme z lesa parožím“
MÍ SOBOVÉ MI ROZUMĚJÍ :)
Jedu co to dá, ať už máme tohle poněkud nevydařené intermezzo za sebou. Stavím, jen abych se podepsal do sněhu, v rádiu tesklivé finské tango, kde nerozumím ani slovu, přesto mám pocit, že přesně vím, o čem to je. Asi po 200 kilometrech je najednou na silnici uprostřed pustiny „třicítka“ a známá celnická rozřazovátka na náklaďáky, autobusy, kamiony atp. Jsou zde i nápisy o proclívání zboží a jiné. Mám je za nějakou relikvii, protože se přiznám bez mučení, ale do včerejška jsem žil v domnění, že Norsko JE členskou zemí šaškány zvaná Evropská unie. Jedu tedy pomalu kolem malé celničky a zelený semafor se pár metrů před tím než ho minu mění na červený. Z blízké budovy vychází udatný celník v reflexní vestě a s baterkou velikosti baseballové pálky. Ukazuje mi, že mám zajet vedle budovy a přichází k okénku.
„Dobrý den, mluvíte anglicky“ ? ptá se s úsměvem.
„Dobrý den, ano mluvím“ odpovídám a za zády budím spící Janu, tušíc nějaké trable.
„Kam jedete“
„Do Alty“
„Trénovat ?“
„No nejdřív trénovat a pak závodit. Finnmaskslopet“
„Ahaa, ale ten se jede až v březnu ne ?“
„Ano, budeme dlouho trénovat“
„A kolik máte psů ?“
„Šestnáct“
„Hmm! Můžu se podívat ?“
Vystupuji z auta a jdu s ním k vleku
„Vidím tu ale na každé straně o dva kotce víc – otevřete třeba tento“
Ukazuje celník na jeden z boxů, kde nejsou psi, ale vybavení.
Samozřejmně se trefuje na ten, kde je na dně karton plechovkového piva.
„Kolik toho piva máte ?“
„Asi 2 kartony“ odhaduji a tuším, že ho je 10x tolik
„Tak jo – zajeďte si za tento barák do garáže“ říká stále mile a laškovně.
Otáčím celou soupravu, vychází druhý celník a vyjíždí z garáže se svým Mercedesem, kterého má po dobu služby pěkně v teple.
Zajíždím do garáže, kam až to výška saní naložených na vleku dovolí. Garáž je specielně uzpůsobena na podobné prohlídky, takže má po obou stranách velké pulty pro věci a pod autem je kanál, aby se dal zkontrolovat i spodek.
Začíná kompletní vybalování auta, prohlídka každého koutu auta i přívěsu, každé tašky, kufru, nebo igelitky. Celník dává stranou veškerý alkohol a psí žrádlo. Respektive vzorek žrádla, protože když vytáhl 20ti kilový pytel a viděl že jich máme ještě dalších 20, stačilo mu to.
Po 50ti minutách prohlídky je na specialně vyčleněném pultu 1 pytel psích granulí ProPlan, 40 piv, 10 lahví tvrdého alkoholu a stranou stojí 2 lahve domácí slivovice.
„To je domácí alkohol“? ptá se celník.
„Ano“ nezbývá než přitakat, protože chybí kolek a lahev je zakorkovaná.
„Kolik to má procent“ ?
„Moc ne, to je taková medicína“
„Musím si jít pro zkoušečku“
Odchází zpět na celnici a po chvíli se vrací se soupravou na zkoušení tvrdosti alkoholu.
Chvíli studuje návod a povídá „Musím si to zopakovat – to už jsme tu dlouho neměli“
Lije do skleněného válce asi půl litru slivovice a pak do něj dává menší váleček se stupnicí.
Váleček plave v určité hladině a celník odezírá:
„Hmmmm – 40 procent, být to víc jak 60, musel bych zavolat policii a ta by vás zatkla, protože to je totálně nelegální.“
Tušíme velké problémy a potají Janě ukazuji krví pocákaný radiátor :)
„Takže si to shrňme“ povídá „Můžete si převážet 2 litry piva na osobu a vy máte 13 litrů na osobu. Dále 1 litr tvrdého alkoholu, tady vidím více jak 10. A navíc 20 kg psího krmení na osobu – vezete 420!“
Vysvětlujeme mu, že krmivo je více než na 2 měsíce pro 16 psů a piva jsou dárek pro přátele. Pořád zůstává usměvavý, leč neoblomný.
Dává stranou karton piv, 2 lahve alkoholu a povídá:
„Pustit zpět do Finska vás nesmím. Jen tak nechat to tu také nemůžete, protože jste nepřiznali nic k proclení, nemůžete si to vzít s sebou ani po zaplacení pokuty. Tento alkohol tedy zkonfiskujeme a vy zaplatíte pokutu. Co s krmením?“
Jana začíná nabírat v hysterický pláč a povídá.
„Jesli mi zabavíte psí jídlo, končím a jedu domu, závod pro mne skončil.“
Celník si nás chvíli prohlíží, skáče očima z chlastu na jídlo, pak zase na nás a povídá.
„Naložte si ty granule a pojďte se mnou.“
BÁC!
To byla rána – neskutečné se stalo skutkem a nám se podařilo natrefit na celníka ve Skandinávii (!), který právě mávl rukou alespoň nad částí našeho prohřešku.
Jana odchází do celnice, kde jí celník sepíše seznam zkonfiskovaného pitiva, platí 4000 norských korun tučné pokuty a odjíždíme na území tohoto předpisy svázaného království.
Zbytek cesty neřešíme samozřejmě nic jiného. Celník naštěstí nenašel Karlův kufr plný léčiv, protože z nich kvůli místu odstranil všechny krabičky a příbalové letáky. Myslím, že po jeho otevření by na topení v celnici přibyl další cákanec krve :) Také nenašel oblečení pro Jany známého, což se také nesmí. Můžete dovést nové věci jen za 500 norských korun. (toto stálo 4000). No zkrátka bylo to drahé, ale bylo to štěstí v neštěstí.
Kolem jedné v noci dorážíme do Alty, projíždíme skrz a po asi devíti kilometrech dorážíme na pokraji psychických i fyzických sil do hostelu, kde na nás ještě čeká majitelka, aby nás ubytovala.
Usínám ještě než mi dopadne hlava na polštář.