Runa patnáctá - šedesátikilometrová
Dnes se mi poprvé podařilo vstát dřív než musherstvu. To není na to, že jsem tu 14 dní tak špatné, ne ? Při snídani zkouknu dokument o prvním čínském kosmunautovi (Čína nezklamala a vysílala "přímý přenos" s půlhodinovým zpožděním, kdyby se něco pokazilo) a poté se jde opět obouvat, opostrojovat a zapřahat. Psi už jsou teď obecně mnohem klidnější a je vidět, že onen počáteční přebytek energie je po každém tréninku menší a menší. Vyjíždíme na naší obvyklou trasu. Němec nás strašil, že jeden úsek lesní cesty je zle rozježděn od traktoru. A má pravdu, asi za dva kilometry vjíždíme na onu cestu, sáně nám padají do hluboké brázdy na straně, a jelikož nemůžeme jet středem průseku, užíváme si šlehání březových větviček jak ve finské sauně. To nejhorší nás však teprve čeká. Jedeme asi kilometr touto strouhou a najednou vjíždíme k malému paloučku, tedy spíš zamrzlému jezírku, kde parkuje onen traktor, u něho vlek naložený dřevem a ještě dva těžké skútry, pomocí kterých dřevo tahají ze svahů k traktoru. Já dojíždím poněkud později, takže Jana už má spřežení "zaparkované" před vjezdem na prostranství a pomocí proutku domlouvá psům vepředu, že pokud se pokusí navštívit psa pana traktoristy, bude zle. Informuje mě o psu, kterého prý zatím ti moji neviděli a nebylo by špatné u toho zůstat. Nabízím jí, že si spřežení vzájemně přes kritický úsek převedeme, ale chce to zkusit přejet. Jelikož už stojíme na ledu, brzda má pramalou účinost a kotvy není do čeho zaseknout. Jana se tedy rozjíždí, psi se nejdříve tváří že pojedou rovně, ale v polovině se stáčejí a vrhají se na psa pana dřevorubce. Jana se snaží brzdit, ale na ledu to prostě nejde. Spřežení se omotává kolem skútru a poté teprve stojí. Kolem nervozně poskakuje traktorista se svým psem, dva dělníci a jeden náhodný běžkař. Mně nezbývá než všechno pozorovat, protože stojím na ledu na brzdě, a kdybych povolil, rázem by bylo kolem skútru namotáno ne osm, ale šestnáct psů. Jana vyvádí psy od skútru a ti se opět vrhají směrem k cizímu psu. Tentokrát je v cestě vlek od traktoru, takže se totálně zamotávají na jeho oj. Pak už vypovídají nervy pana traktoristy a začíná na Janu nehorázně řvát norské nadávky. Nic nepomáhá, když mu Jana sděluje, že norsky nerozumí. Jeho gesta jsou však dobře čitelná. Pořád ukazuje směrem, z něhož jsme přijeli. Takže traktorista řve na Janu, Jana řve na psy, do toho řve 16 psů... Mazec. Aby toho nebylo málo, když se podaří psy uvolnit, hned se vytrhnou a hrnou se pryč. Jana na poslední chvíli skáče po saních a alespoň na nich vlaje. Takto odjíždí z "místa činu" a zastavuje se až na lesní cestě, kde už jde zaseknout kotva do sněhu. Teď je řada na mě. Asi chápete, s jakými pocity se rozjíždím směrem k traktoru. Mám pocit, že jestli se bude opakovat stejná situace, budu rituálně rozježděn traktorem. Stojím na brzdě, psi vyrážejí vpřed. Brzda drtí led rozpraskaný od skútrů a traktoru, takže ořu první jarní brázdu, nabírám obří kusy ledu na brzdu a menší gumovou desku, kterou se přibržďuje na sněhu. Nemám absolutně kontrolu nad pohybem spřežení a jen se modlím, aby se vydalo cestou, kterou má, a ne k nervním lesákům. Daří se ! Od ledu létají jiskry, jak se snažím brzdit a pak už se konečně zakusuje brzda do sněhu za tím vším. Nevím co tam panáček s tím psem předváděl. Stačilo ho schovat za vlek, nebo zavřít na chvíli do kabiny traktoru a bylo vyřešeno. Psi by si nějakého traktoru nebo skútru ani nevšimli. Jana říká, že to je náš problém a že jí tu Noři pořád říkají, že když jí psi neposlouchají, má si pořídit jiné. Že se to tu prý tak řeší. Když pes neposlouchá, zastřelí se a vezme se jiný. Doufám tedy, že to není pravda. Jinak tedy norci jděte někam... Možná by mohl někdo zastřelit pár vašich dětí a pak vám sdělit sladké tajemství, že živý tvor neposlouchá proto, že jste ho nevychovali, a ne proto, že se tak narodil. No fuj... Ale jak povídam - doufám, že je to přitažené za vlasy. Pak už jedeme naše obvyklé kolečko. Na jeho konci vidíme poprvé za dobu, co jsme tady, půlku slunce. Už je to konečně ten kotouč. Sice barva je jen taková semaforově oranžová, ale uplně cítíte, jak do vás vlévá život. Oba jedeme celý úsek poslepu, s tváří nastavenou na slunce :) Všechny hory jsou kompletně oranžové a z vrcholu té nejvyšší na nás dělá prasátka okny Altská observatoř pro studium a pozorování polární záře. Dokážete si představit lepší zaměstnání ?? Po odjetí kolečka se domlouváme, že přidáme ještě jednu "kapsu", tj. 20 kilometrů navíc. Dnes je to pořádná porce kilometrů. Je to řehole. Ale krásná. Krásná řehole :) Psi ožívají až pár set metrů před cílem, kdy už cítí, že budou brzo doma. Po šedesáti kilometrech mám dost i já. Rychle dáme psům najíst a napít, uklidíme saně, postroje a botičky. Botičky už mají sečtenu svou životnost. Vydrželi něco kolem 200 km. Každá z nich stojí 1.20 € Pak si jdu vařit obědovečeři. Když mám všechno na sporáku a vařím, přijde majitelka hostelu s tím, že dnes měla velkou kuchyň ve vedlejším křídle pronajatou jakási škola vaření. Jestli prý chceme, je tam navařeno. Jestli ne, půjde to rovnou vyhodit. Přináší velkou mísu výborné lososové polévky, rýže, omáčky z mořských potvor a ještě mísu salátu. Parádně se nacpávám a přemýšlím o tom, co by tomu asi řekli lidi v Africe, co právě umírají hlady. Že si tu tak vaříme jen tak pro radost takové hostiny, abychom to pak spláchli do záchoda. Tenhle svět potřebuje ještě několik krizí, aby mu pár věcí došlo. Naštěstí osazenstvo hostelu likviduje všechno navařené jídlo, co škola vaření vyprodukovala.
