Runa pětadvacátá - výpravo balíme, jde se domů !
No nejdřív to vypadalo náčelníku že mluvíš z cesty, ale tohle si řekl hezky, co tady ne ?
Domů!
Do Prahy !
Do Vršovic !
Do kanclu !
Nech toho Vojtěchu ! Už jsme to slyšeli.
Nedělní ráno se nese v duchu překotného balení. Procházím nejdříve fází "všechno uvezu", až po konečnou "vezmu si jen nejnutnější a zbytek si nechám doručit po závodu do Čech." Nakonec to končí nějakou zlatou střední cestou, kdy mám sice plnej batoh, ale zrovna tak plnou tašku věcí, které budou muset na transport počkat do března. S Gerhardem jsme domluveni na dvanáctou. Hodí mne do Alty na autobus. Nechávám mu za to obsah mé ledničky, kde je jídlo, které jsem nestihl zkonzumovat :) V půl dvanácté už je vše nachystáno, včetně igelitky poslední záchrany, plné tyčinek, čokolád, bonbonů atd. Nakonec jsem se (i přes hrozbu sockování přes noc na letišti) rozhodl jet v "civilním" oblečení. Péřová bunda je totiž velká a za měsíc mého doghandlerování již chytla odér známý jako "Channel psí kšíra No.5". Takže poslední kolečko kolem hostelu, opuštěný psinec, jakási vnitřní rozlučka.
Tak končííí,...
Před polednem už nakládám věci do Tranzita a jedeme směr Alta. Cestou debatujeme, jestli bychom tu chtěli žít. Shodujeme se, že jako delší dovolená je to tu skvělý, ale "normální" život se vším všudy musí být pořádná řehole, hlavně kvůli cenám. Pořádně nevím, kde je v Altě autobusové nádraží, takže se nechávám vyhodit v centru u hlavní třídy. Mapka centra totiž ukazuje autobusák na místě, kde je teď v zemi vyhloubena obří jáma a kde se buduje plavecký stadion. Loučím se s Gerhartem a přeju mu hodně štěstí do závodu. Jelikož je neděle a jsme ve Skandinávii, v centru doslova chcípl pes. Tedy doslova ne, ale otevřen tu není jediný obchod, nebo aspoň hospoda. Chodím po hlavní třídě a jediný člověk, kterého potkám je recepční z blízkého hotelu, který šel ven na cigárko. Navíc je dnes opět pořádný mráz. Dle mého interního teploměru kolem -15 st, protože se mi při nadechnutí slepují mrazem chlupy v nose :-)) Chvíli bloumám, ověšen batožinou jako vánoční stromek, po hlavní třídě, posílám pohledy do Čech, vybírám v bankomatu hotovost na autobus a pak jdu hledat autobusák. Ukazuje se, že autobus vyráží od baráčku, kde jsou turistické informace. K nim je připojená i malá čekárna, otevřená 6 dní v týdnu. Dnes je ten sedmý :-( No paráda.. Do odjezdu zbývá ještě hodina a půl a já se tu klepu jako ratlík. S krosnou na zádech, menším batohem s notebookem na břiše a brašnou s foťákem na boku to nevypadá ani na nějaké dlouhé zahřívací pochody. Co teď? Chvíli bloumám po okolí, jestli přece jen v téhle socialistické jámě nenajdu jeden jediný pravičácký podnik, který by měl otevřeno v neděli, ale nacházím jen autodílnu a bowlingovou hernu, kam mají přístup jen členové klubu. Když se vracím na improvizovaný autobusák, už tam stojí i nějaký bus, ovšem svítí na něm Alta. Tak ten přivezl lidi a jede pryč. Přece tu nebude přes hodinu čekat, říkám si. Autobus však (s běžícím motorem) čeká a čeká... Po 15 minutách střečkování, abych se zahřál to už nevydržím a jdu se zeptat řidiče, jestli náááhodou není ten, kdo pojede do Tromsa. Ten to potvrzuje ! A prý můžu jít klidně čekat dovnitř. Na palubním počítači mi ještě ukazuje, že je venku -16. Tak nos nelhal :) Kupuji jízdenku za 530 NKK (bere i karty - kruci) a chvíli zdvořilostně konverzujeme. Další víc jak hodinu do odjezdu tu čeká s běžícím motorem. Ekologie především. V autobuse je možno zakoupit si přístup přes wifi na internet. Bohužel se platí pomocí SMS a to můj český mobil neumožňuje. Krátím tedy čas knihou. Asi půl hodiny před odjezdem se začínají kolem autobusu sjíždět auta a přijíždějí spolucestující. Povětšinou se jedná o mládež v pubertálním věku, která odjíždí do Tromsa asi do školy. Bohužel přede mnou i za mnou se usazují výrazně mladší děti, které posílají rodiče jako "poštou". Asi třetinu cesty tak poznávám, že něco na tom, že skandinávské děti jsou na naše poměry nevychované, bude. Dělají v autobuse obstojný čurbes, a přestože je krotí řidič i spolucestující, nemá to moc velký efekt. Celý autobus si tak dost oddychne, když přestupují na jinou linku.
Tak končííí,...
Vyrážíme tedy směr Tromso. Jede se známou cestou na Kafjord, tedy přímo kolem hostelu. Jak sleduji, stačilo na autobus mávnout. Staví takto na požádání na kterémkoliv místě trasy. Nu což, poučení pro příště. Trasa má trvat 7 hodin. Z toho důvodu je vzadu v autobuse místo posledních dvou řad instalována záchodová kabinka. Když však vidím, jak to řidič střihá stovkou v serpentinách skrz fjordy, raději nechávám návštěvu tohoto zařízení na benzínku, kde máme 20 min pauzu. Silnice vede takřka výhradně po pobřeží, tzn. že na jedné straně padá hned za svodidly přímo do moře. Řidič tu opravdu tvrdý chleba má. Jet 500 km po ledovaté silnici na kraji srázu a mít za sebou ještě 50 lidí... Rádiovku dolu. Pro cestujícího je to naopak nádhera. Jedná se o 500 km doslova vyhlídkové jízdy ! Jsem rád, že jsem z Alty neletěl letadlem, protože ty výhledy stojí za to. Jednoznačně nejhezčí cesta busem (co se okolní krajiny týká), co jsem kdy jel. Obří fjordy padající, (nebýt silnice) přímo do moře. Jestli něco Norům závidím, tak to, že z jedné strany domu koukají na hory a z druhé na moře. Skoro v každém městečku na nás někdo mává, aby mu pan autobusák zastavil. Ten tak nabírá malé zpoždění a jelikož jsou na cestě i dva trajekty, snaží se ho stůj co stůj dohnat. Zběsilá jízda nabírá ještě větších obrátek. Oba trajekty jsou až před Tromsem. Oba plují asi 30 minut, a i když jde o malé lodě s malým bufáčem na palubě, musí se vystoupit z autobusu a jít do trajektu. Na druhém trajektu si vedle mně přisedá starý pán a přestože mu několikrát vysvětluji, že nemluvím norsky, snaží se o navazování konverzace. Po příjezdu do Tromsa v 21 hodin nás vítá hypermoderní stavba Arktické katedrály. Autobus nejdříve zajíždí do centra. Tam 99,98% (mimo mne a starého pantáty :) cestujících vystupuje. Dle jízdního řádu vím, že autobus má v Tromsu dvě zastávky. Tuhle centrovou a pak univerzitní. Ptám se řidiče, zda je lepší vystoupit tady, nebo u univerzity, když chci na letiště a on chvíli přemýšlí, a pak říká "Já vás hodim až tam !". Jedeme tedy nejdříve k univerzitě, kde si vystupuje můj kolega. Naposled zapomíná na to, že mu opravdu, ale opravdu nerozumím a uděluje mi ještě několik dobře míněných rad :) A pak už uháníme večerním Tromsem mým soukromým expresem na letiště :) Letiště je to malé a je v podstatě uprostřed města. dalo by se to dojít z centra pěšky. Když to srovnám s letišti v Oslu, které je každé z centra vzdáleno přes 70 km a každé na opačnou stranu... Autobus staví přímo před dveřmi a já se s tisícerými díky loučím s panem řidičem, který si po celou dobu zachovával výbornou náladu. I přes zlobící děti, nebo když si to hasil stovkou ve tmě a někdo na něj zamával, aby mu zastavil a on se musel pořádně vracet. Opět nezbývá než srovnávat s nerudnými řidiči v Čechách, které svou přítomností zjevně obtěžujete ještě před nastoupením.
Tak končííí,...
Takže vcházím na letiště, spíš letišťátko a zkouším zjistit, zda tu přes noc zavírají, nebo tady můžu zůstat. Letadlo mi totiž letí až v 6.50 ráno. Dle letového řádu sem poslední let přilítá o půlnoci a první odlétá v 5. Uklízím se tedy do příletové haly, zabírám strategické sedačky v koutě, a u topení, a u zásuvky a u záchodů :) Přilítá jedno letadlo za druhým a já se bavím pravidelným scénářem, kdy se do haly nahrne tlupa lidí, pak se rozezní siréna nad pásem, ten se rozjede a začne přivážet zavazadla. Pak rozebrání a hala se opět vyprázdní. Po každém letadle ale zbude na nebo u pásu minimálně jedno zavazadlo. To někdo zapomene během letu, že s sebou měl kufr ? V místním rozhlase pravidelně přehrávají hlášku, že se nemáme vzdalovat od svých zavazadel. Ne však kvůli zlodějům, ale jak je dále vysvětleno, z bezpečnostních důvodů je každé takové zavazadlo sebráno a zničeno v lisu ! No odskočení na záchod řeším v rekorním čase, aby moje batožina neskončila v podobě folie na místní skládce. Poslední letadlo skutečně přilítá kolem půlnoci, ale zavazadel se dočká sotva polovina cestujících. Nastává celkem slušná davová hysterie a na přepážce "Reklamace zavazadel" se chlapík opravdu nenudí. Asi třiceti lidem musí vypsat protokol a jako bolestné dostávají reklamní tričko SAS :) Celá procedura zabere něco přes hodinu a já pomalu začínám věřit, že se letiště nezavírá. Pak už odchází i chlapík ze zavazadlové přepážky a já v letištní hale zůstávám sám. Asi po pěti minutách ale zhasínají postupně reklamní tabule, pak obrazovky s přílety a odlety, osvětlení úschovny a nakonec i valná část světel na stropě. A sakra! Vzápětí se blíží zpoza rohu chlapík v reflexním oblečení s nápisem Securitas. Hraju překvapeného a on se hned ptá, jestli letím až ráno. Přitakávám a ptám se, jestli bych mohl zůstat na letišti, že nemám kam jít. Významně pošilhávám směrem ven, kde právě probíhá pravá sněhová vichřice. Sekuriťák se chvíli ošívá, ale když mu slibuju, že budu sedět tady v koutku a číst si, že o mě nikdo ani nebude vědět, povídá: "Tak dobře, když mi slíbíte, že zůstanete tady v hale, já vás tady teda zamknu. Kdyžtak se teď chvíli schovejte tady za sloup, ať vás nevidí muj kolega. Ten by byl asi proti." Odchází a já schován za sloupem děkuju Bohu, že jsem vybaven tímto důvěryhodným obličejem :) Noc je tedy v suchu (a teple) a já si medím v letištní hale, kterou mám jen pro sebe. Venku je opravdu Sibiř a v "obyčejných" věcech by se nedalo přežít. Chvíli zkouším spát, ale nervy jsou tak rozjitřené z předchozích událostí, že nemůžu usnout. Střídavě si tedy čtu, nebo koukám na notebooku na dokumenty.
Tak minula noc, a ráno opravdu došlo k dražbě....
Kolem půl páté se letiště odemyká a začínají chodit první letuchtivci. Ještě nějaké dvě hodinky a naberu směr Oslo. Hodinu před odletem se konečně otvírá i check-in od Norwegian.no, s kterými letím. U check-inu jsou stojany s dotykovou obrazovkou, kam zadáte číslo rezervace, vyberete si místo v letadle (když tento krok uděláte na webu při nákupu letenky, zaplatíte za to 6€ navíc) a vytiskne se vám palubní lístek a lístek/samolepka na zavazadla. U přepážky už tedy ani neolepují zavazadla, jen zkontrolují pas a palubní lístek. Holt nízkonákladovka. Při bezpečnostní prohlídce po mně chtějí, abych vyndal notebook z batohu a nechal ho zrentgenovat zvlášť. Naštěstí po mě nechtějí, narozdíl od kolegy přede mnou, abych se zul. Přesto, že mám pohory s kovovýma šněrovadlama, procházím bez problémů. Já bych jim to asi ani neradil, přeci jen jsem obut celou noc a na chemické poplachy tu nejsou vybaveni :) Pak už hurá do letadla a za nějakou hodinku jemně dosedáme na letiště Oslo. To je mnohem větší, než to tromské a dle nápisů non-stop všude kolem je jasné, že tady nějaké zamykání přes noc nehrozí. Chvíli řeším, za co utratit posledních 50 NKK a když zjišťuji, že nejlevnější jídlo je půlka bagety za 43, tzn 130 Kč, přechází mne i hlad. Kupuji tedy v Chlast-free shopu kilo mých oblíbených lékořicových bonbónů a jdu čekat až otevřou bránu. Když tak nastane a my postupně zaplňujeme letadlo, uplně vepředu se zvedají tři zmatené Číňanky, že chtěly letět do Mnichova, a derou se skrz dav opět zpět. Vzpomínám na známou kauzu, kdy chtěl člověk letět na Maltu, ale vinou silného nachlazení přistál na Baltu. Možná to tady bylo něco podobného. Ještě nezbytná spartakiáda "jak si správně obléci plovací vestu a/nebo kyslíkovou masku" a tak jako se pneumatiky letadla odlepují od norské půdy, odlepuji se i já od své severské odysey.
Co tedy dodat na závěr?
Tak končííí,...
Tento životní zážitek jistojistě patří mezi ty ze šuplíku "nezapomenutelné".
Mushing je krásný sport/koníček, ale také velká dřina.
Doghandlerství je krásná velká dřina.
Nevěřte musherům. Každý z nich je svým specifickým způsobem blázen :)
-20 není žádná zima, má-li člověk dobré oblečení.
Učte se (minimálně) anglicky.
Nor pomlouvá Švéda, Švéd pomlouvá Fina, Fin pomlouvá Rusa.
Čech pomlouvá všechny.
Severská příroda je nejhezčí.
Sámská kultura mizí nechutným tempem.
atd.
atd.
Pár děkovaček:
manželce Báře - za toleranci a podporu
musherce Janě - za tu příležitost aj.
norku Arntovi - za icefishing
našim huskyům - za tahání
pařanu Márovi - za foťák
...a vůbec všem, kteří to tu občas četli, zvlášť těm, co mi o tom i řekli :)
Tak končí (aspoň doufám !) naše komédie.
Zlo prohrává a dobro žije.
Vám, paní, vidím, se slzy v oku blyští,
však chodí to tak pouze na jevišti.
V životě našem opáčně to bývá.
Tam dobrák úpí, vrch má duše křivá.
Jak ale říkám na každičké štaci:
Svět bude lepší, dáme-li si práci.
Je marné vzlykat, modliti se zdrávas,
vše závisí jen na vás, na nás,
ale hlavně teda tady vlevo na vás !