Runa první - cumbajšpíl ke Gertovi, ja ?
Ve čtvrtek ráno, po takřka probdělé noci (vždy noc před odjezdem kdykoliv a kamkoliv nezamhouřím oka) vstáváme do oblevou postihnutého Maxova. Po nakrmení psů napěchujeme zbylé prostory v autě posledními věcmi a zjišťujeme, že budeme rádi, když si budeme mít kam sednout. Myšlenka na hodobožovou postel, která je vybudována vzadu v autě i s nezávislým topením, bere za své v okamžiku, kdy je vše od předních sedaček dále zabráno věcmi.
"Kde budem spát?" ptám se.
"Nějak to dopadne" zní univerzální odpověď :)
Radek ještě dostává posledních 3782 rad a přikázání, jak se má chovat po našem odjezdu. Poté už se jde Jana rozloučit s pesany, kteří pro tento rok vyhráli a nikam se trmácet nemusí ;) Zvlášť loučení s Karlem je jako z amerického filmu a neobejde se bez slz na obou stranách. Pak už se nakládá 16 vyvolených a je tu dlouho očekávaný odjezd. Naším cílem pro první den je Gert, který bydlí, jak Jana popisuje, "na samotě u Dortmundu" :) Máme to k němu bratru 750 km, takže pelášíme kolem Ústí nad Labem a po nové dálnici překračujeme v mlze husté tak, že by se dala krájet, hranici do Německa. Z dálnice již vlastně nesjedeme až do cíle. Užíváme si tedy té automobilové hrůzy pěkných pár hodin. Náš pojízdný cirkus je značně přetížen, takže 80 kmh je hraniční rychlost. Někdy se nám to podaří rozpálit i na 90. V mnoha směrech se řízení VW Transportéru, který veze tak dvojnásobek povolené hmotnosti a ještě táhne vlek s 16ti psy, 2 sáně, 2 barely krmení, a 4 boxy s vybavením, podobá jízdě s kamionem po ledě. Musím tedy obdivovat ty řidiče tisíce kamionů, které nás míjejí, protože představa, že jedu takto například z Finska do Španělska, ve mně vzbuzuje obdiv i zoufalství zároveň. Myslím, že to ani normální člověk nemůže zvládnout a cyborgové model "řidič náklaďáku" jsou vyráběni někde v Číne s americkou licencí. Již pozdě večer sjíždíme konečně z dálničního okruhu kolem Dortmundu a šplháme čím dál tím užšími silničkami někam vzhůru. Skutečně - existují místa, která se dají nazvat "samota u Dortmundu". Zastavujeme u pěkného a velikého venkovského dvojdomu, kde jednu polovinu obývá musher v důchodovém věku – Gert Sandweg. Po krátké parkovací vložce, kdy se Jana tak dlouho snaží vylepšit zaparkování, až auto zůstává v původní poloze, venčíme a krmíme psy, a pak už se jdeme nakrmit i my. Gert s manželkou pro nás připravili opravdovou hostinu, jen se na oko trochu zlobí, že jsme přijeli tak pozdě (22 hod), protože na nás s večeří čekali a Gert umírá hlady :) Na stole je něco na způsob lávového grilu a kolem je spousta masa, ryb, sýrů, papriček, atd atd. Všechno si pečeme na rozpálené desce, přitom anglicko-německy klábosíme a užíváme si atmosféru jejich pohodového domova. Je pěkné vidět, že někdo, ač již má dvě odrostlé dcery, stále má se svou manželkou takřka milenecký vztah :) Probíhá dlouhá debata nad několika mapami, kudy se vlastně dále dát. Zda se vrátit na původní "nezajížďkovou" variantu, nebo jet přímo a jestli trajektem, nebo přes placený most. Nakonec se shodnem na tom, že to necháme na navigaci :) Poté je nám každému přidělen pokoj jedné z dcer a jdeme spát. Můj pokoj je zřejmě po dceři, která se vzhlédla v punku. Všude jsou fotky s touto tématikou, a nápisy jako gegen nazis apod :) Ráno vstáváme velmi brzy. Jana už v 6, ale jelikož pro našince je tato hodina přímo vražedná, z postele se vymotám až k snídani, to je v 7. Holt ještě se musím tomu doghandlerství učit :) Snídaně probíhá opět ve výborné atmosféře, řeči se vedou hlavně kolem mushingu. Poté Gert kontroluje naše psy, Jana mu odkrývá kdo je čí matka/otec/syn/bratr apod., až se dostanou ke Kačce, která je právě od Gerta. Nastává emotivní chvíle, kdy Gert na Kačku zavolá, ta na chvíli nakloní hlavu a zvídavě kouká, pak se rozvzpomene a vrhá se mu do náruče :) Zkrátka psi nezapomínají...Gert chválí psy za jejich kondici, pochvaluje jejich svaly a Jana se rozplývá blahem. Prý kvůli tomu jí to stálo si těch 800 km zajet :) No nevím – školy nemám… Pak se již loučíme, já zvu Gerta s jeho paní do Prahy na památky a odjíždíme.