Runa sedmá - psinec konečně hotov
Janu hned po probuzení zastihuje telefonicky zpráva o úmrtí jejího nestaršího psa. Respektive fenky Růženy, které bylo požehnaných (pro psa) 15 let. To nepřidává už tak rozjitřeným nervům. Dnes je v plánu konečné dobudování psince. Jana definitivně zavrhává variantu vedle Němců. Vyhlídla si místo na druhé straně hotelu v malém údolíčku, které slouží přes léto jako jakási meliorace, ale teď se v něm brodíme poctivým hlubočákem. Bohužel to obnáší ruční přesun, resp. přenos všech desíti boud, z čehož polovinu tvoří velké dvouboudy. Je to vlastně jedna velké bouda, ale vevnitř je přepážkou rozdělena na dvě menší. Práce je to úmorná. Nosit takovou boudu hlubokým sněhem není žádný med. To není jako práce s busolou, děti :) Boudy jsou jakž takž rozmístěny a mezi nimi je na stromech připevněn stake-out (velký dlouhý řetěz, kde je po každých dvou metrech přidělán do strany jeden menší a na něj se připne pes). Jana má v plánu přidělit psy k boudám až po nějaké době, aby si jich prý patřičně vážili a hned je nezdemolovali. Kolem celého psince ještě natahujeme plot, do kterého se případný uprchlík chytí jako motýl do sítě. To co se vešlo do pár řádků nám zabralo v podstatě celý den. Už jsou čtyři odpoledne, tedy tma jako v ranci. Ještě si při finálním úklidu po stavbě přirážím prsteníček klikou od velkého kontejneru, který stojí opodál. Bolest je to pekelná. Doufám, že mi nesleze nehet. Poté jedeme autem bez vleku do Alty, koupit slámu pro psy. Ne, naši psi slámu nejezdí, ale spí na ní :) Jedeme nejdřív do školky, kde pracuje Arnt, aby ho Jana zkásla o peníze za oblečení, co mu dovezla. Školka je to malá, útulná, mají všehovšudy 11 dětí a jde vlastně o jakousi jeslo-školku, protože Arnt přijde, v náručí má batole a na každé noze mu visí dítě. Pohled na dvoumetrového učitele ve školce ověšeného malými norky je vskutku super, ptám se ho tedy, jestli si ho můžu vyfotit. Ihned se mění na vážnou úřední osobu a sděluje nám, že fotit v Norsku ve školce nebo škole je zcela vyloučeno. Prý to zakazuje zákon, a když se fotí třeba na školní besídce, musí žádat nějaký školní úřad o povolení a pak ho musí ještě podepsat všechny rodiče. No po zážitcích s celníky už se ani moc nedivím. Věru nesvobodno je v tomto drsném kraji. Arntova žena provozuje zajímavou alternativu „normální“ školky a to outdoor-školku. Prý je hlavně pro sámské děti, které jsou zvyklé na pobyt v přírodě, a v podstatě jde o školku bez střechy nad hlavou. Skutečně, když vycházíme, je za školkou postavený klasický sámský příbytek, tzv lávo a vedle něj jsou stoly a židle jako ve třídě. Jestli tu mají i outdoorové základní a střední školy, to nevím. Jedeme o kousek dál do centra Alty, kde je krámek s farmářským vybavením. Kupujeme kýbl, který jsme zapoměli někde na německém dálničním odpočívadle a 3 balíky slámy pro psy. Trochu je problém, když si slámu v přilehlém skladu nakládáme, protože pomocník je mentálně postižený a neumí tedy anglicky. Ale nakonec to dáme rukama-nohama dohromady, víceméně se obsloužíme sami a jedeme. Zastavujeme ještě u prodejny Ford, kde kupujeme kus kabelu vykouslého slovenskou klikou v našem zájezdu a kousek vedle v obchodě s autopříslušenstvím i krabičku a svorkovnici. Jedeme zpátky a já tak přemýšlím, jestli se mi někdy podaří vidět Barentsovo moře, kolem kterého pořád jezdíme v oněch třech vzácných hodinách denního světla, které tu každý den jsou :) Večer už jen krátká německo-česká družba a hurá spát. Stále cítím spánkový deficit.