Runa šestá - slovákům chutná elektroinstalace
Ráno se vstává už v sedm hodin, kdy Jana přišla z venčení s tím, že němečtí kolegove musheři chtějí jet trénovat, ale vadí jim naše auto. Máme ho tedy jít vyložit, abychom to pak neměli daleko. Pod hostelem máme vyčleněnu místnost, něco jako naše kočárkárny, kam si můžeme všechno dát. Vynosím tedy dvacet dvacetikilových pytlů granulí, poté i všechno ostatní do skladu (celkem přes 3 tuny věcí !!) a na pokraji sil se kolem desáté doplazím k snídani. Fyzička tu dostává opravdu pěkně zabrat. Kolem desáté se zpravidla rozední natolik, že už se dá obejít bez přídavných světel, reflektorů, čelovek apod. Ve dvě odpoledne už se rozsvěcí opět lampy a ve tři už je tma jako u nás o půlnoci. Většinou jde skutečně spíš jen o takové rozednění, slunce se neukáže ani na chvilku. Norové říkají, že máme být rádi i za to, že kolem Vánoc nebylo ani to, a tma byla pořád. Po jídle jdeme budovat psinec. Jany kamarád Arnt, který bydlí v Altě, nám připravil pro psy malé boudy. Janě se však nelíbí, že 20 m od nás již mají psinec němečtí kolegové. Několik hodin tak špekuluje, jak a kam to všechno nejlíp rozestavit a přemístit. Boudy taháme hned sem, hned zas tam, a pořád není nic hotovo. Kolem oběda jdeme vyndat psy z přívěsu, aby se vyvenčili a Jana zjišťuje, že někdo ze tří slovenských účastíků zájezdu překousal na vleku ze spodu kabel a krabičku, ze které vedou dráty k zadním světlům. Prodadá beznaději, vzteku, depresi, no prostě se skládá. Když se mi jí podaří trochu "oživit", říká že na psinec prdí a že pojedem zkontrolovat, v jakém stavu je jezero. Němci říkali, že je ufoukané na led a Jana se bojí, že kdyby ho měla přejet a někde na kraji bylo zvíře, nebude moct saně na ledě pomocí kotvy zastavit. Zapřaháme tedy 2x osm psů a zjišťujeme, že jezero je opravdu ufoukané na černý led :) Tam i zpět běžíme po trati, kde normálně norská armáda testuje odolnost svých bojových vozidel v zimních podmínkách. Aspoň se psi proběhli - už měli moc energie. Asi v šest večer přijíždí Arnt se svým osmiletým synkem. Obdrží objednané svršky od SirJoseph a jde dodělávat psí příbytky. Říká, že si myslel že budem ještě nějakou dobu ve Finsku, takže nejsou úplně hotové. No to není sám ;-) Pracuje v Altě jako učitel ve školce a je to velmi sympatický Nor. Vypráví nám, jak byl před týdnem lovit se svými psy někde ve fjordech bělokury a trochu rybařit. Má tam na to postavené dva něco jako posedy, ale na zemi. Cestou od posedu ke psům přišlo něco na způsob místní sněhové bouře a on je nemohl najít. Musel si na 14 hodin sednout do sněhu a pokusit se přežít. Říkal, že normálně když se člověk ztratí, vždy vidí světla Alty na nebi a podle nich se dá dojít do civilizace. V bouři však nebylo nic vidět. Když to všechno přešlo a on už měl opravdu namále, zjistil že seděl 200 metrů od psů a od cesty :) Dodělává pár posledních kotců a odjíždí vyzvednout manželku, která čeká u místního muzea. To je mimopodchodem na seznamu světového kulturního děditství UNESCO a už se do něj moc těším. Večer Janu definitivně zmáhá asi nějaká viroza, takže si bere pár dobrot z Karlovy tašky a jde spát. Já se ještě koukám na NBA a pak na Shocking Survival Videos na Discovery Chanellu :) Kolem půlnoci ještě vyvenčím osazenstvo přívěsu, kterému se po dnešní jízdě ani moc nechce. Normálně, když otevřete jeden kotec na přívěsu, kde jsou dva psi, musíte nejdříve celým tělem zahradit dvířka a snažit v průběhu pootevírání vnitřní mříže co nejrychleji chytit ty dva projektily, co vystřelí ven, za obojek. Pak je zmítající se držet oba v jedné ruce a druhou rukou je za karabinku na řetízku připnout k očkům na spodku vleku. Teď však již musím některé spíš přemlouvat, aby se šli vyvenčit. Mimo slovenských třeštiprdel. Ti jsou hrozně jankovití, asi proto, že jsou moc mladí. A jde se chrnět.