Runa třiadvacátá - Den losa
Jak bylo slíbeno, ve 4 ráno skutečně nastává průchod pokojem. Nevím kdo, co a kde jsem. V tuto hodinu spí i naše kočka Amálka - a to je co říct... Nakonec přeci jen sbírám veškeré své duševní i tělesné síly a v půl páté se vypotácím v "plné zimní" do -17 st. "právě jsem jim dala pít, takže nakládat budeme tak v 6". Tohle je fakt blbej sen. Jo ona je to skutečnost... Grrr... Odpotácím se zpět do hostelu, abychom po snídani, kterou vynechávám z důvodu toho, že chci ještě usnout, konečně v 6 hodin naložili celé družstvo. Proběhne krátké loučení a po něm se vracím rychle do vyhřátého klobouku. Budím se v 10 a po snídani rychle vyrážím směr Alta. Dnes mám v plánu návštěvu muzea. Altské muzeum je známé díky svým pravěkým malbám a je na seznamu světového kulturního děditsví UNESCO. Nejprve jdu po skútrovce lesem a potom se napojuji na silnici E6, která vede až do Alty. Samotné muzeum je hned na kraji Alty na břehu zálivu. Nejdřív mám v plánu projít k muzeu po pobřeží, ale nemám ověřeno, že je to možné. Nevím, zda není po cestě nějaký fjord, který padá přímo do moře, nebo nějaký přístav, nebo něco podobného, kvůli čemu bych se musel šplhat zpět na silnici. Myšlenku tedy opuštím s tím, že po pobřeží půjdu zpět. V muzeu dnes mají pouze do tří, takže není času nazbyt. Z počátku zkouším stopovat, má to však stejný efekt jako při našem předloňském stopování ve Finsku. Jestliže finští řidiči se tvářili jako by spatřili UFO, jejich norští kolegové jsou ještě o jeden level překvapenější a udivěnější. Asi jako kdyby jste v Čechách spatřili slušného politika nebo neúplatného policistu. Vzdávám to tedy a špacíruju po silnici bez stopovacích pokusů. Koneckonců je to asi 7 km, tedy nic co by se nedalo ujít. Stejně, když je to jen trochu možné, raději všude chodím pěšky. Člověk toho může vnímat 1000x víc, než při jízdě čímkoliv. Cestou dělám fotky altského zálivu. Když přecházím přes úsek s nejstrmnějším svahem končícím v moři, objevuji asi 30m pod silnicí dva vraky automobilů. Podle karoserií tam jsou pořádně dlouho, jedná se totiž o staré americké tvary, někdy ze 70. let. Jsou zmuchlané tak, že už se asi nevyplatilo tahat je po nehodě zpět na silnici. Aspoň tak straší projíždějící řidiče... Pak už procházím kolem rybí továrny a přes kopec, na kterém se tyčí mohutný trojvysílač. To už se mi plomby v zubech rozezvučí teskným norským tangem a v zálivu přede mnou se vynoří šikmá bílá budova muzea. Muzeum je 500 m za cedulí označující vjezd do Alty a podle počtu aut na parkovišti uvnitř narváno rozhodně nebude. Před muzeem vlaje velká sámská vlajka. Uvnitř se dozvídám, že vstupné je v zimě poloviční (45 NOK) ale za cenu, že je uzavřena venkovní expozice s malbami na kamenech. No, že tomu uplně až tak není, si povíme později. Po celý únor navíc v muzeu probíhá přidružená výstava sámských ručních výrobků Sámi Duodji !!! Tak to je paráda... Nejdříve jdu na miniexpozici sámských věcí. Nádherné věci. Některé jsou i na prodej, ale za prvé překračují hranice mých finančních možností a za druhé jde převážně o oblečení. Nic proti tomu vyjadřovat sympatie a podporu sámskému lidu nošením jejich typických oděvů, ale je to podobné jako vidět černošku v moravském kroji. Je to zkrátka něco jako si dát na záda ceduli "pozor, turista". Sámové totiž také své "kroje" nenosí na ulici, ale při slavnostních příležitostech typu svatba, pohřeb, výročí, závody, trh, značkování sobů apod. Pokračuji tedy do hlavní expozice, která je rozdělena na osm částí. První z nich pojednává o době kamenné v oblasti Finnmarku. Jde hlavně o ukázku skalních maleb a jejich výzkumu. Navazuje na ní druhá část, věnovaná největší oblasti skalních maleb v Kafjordu. Nalezlo se tam 1500 maleb o stáří 4000-6000 let. Na rozdíl od těch altských jsou ty kafjordské vyvedeny do měkké břidlice, a proto nemůžou být zpřístupněny veřejnosti. Třetí část se věnuje sámskému náboženství před příchodem křesťatských misionářů. Je zde vystaven i šamanský bubínek a popis jeho kreseb. V roce 1694 byl v Altě postaven první křesťanský kostel. Odtud pochází i výstava křesťanských relikvií. Čtvrtá část se věnuje tradičnímu sámskému obchodu. Od 15. století přijížděli z širokého okolí dvakrát za rok (v prosinci a červnu) sámští obchodníci. Trh trval vždy tři dny a obchodovaly se hlavně sobí produkty. V rámci expozice je i obchůdek z roku 1906. Pátá část se věnuje přichodu imigrantů z jižních částí Norska a Finska. Popisuje rybaření, těžbu dřeva a břidlice. Součástí této části je i sekce věnovaná známým sámským protestům proti stavbě hydroelektrárny na řece Alta. (1973-82) Byl to významný bod v uznání těchto původních obyvatel a jejich práv. Výstava pokračuje spodním patrem, kde je šestá část, věnovaná fenomenálnímu altskému skokanu na lyžích, Bjornu Wirkolovi. Jako jediný dokázal vyhrát německo-rakouský šampionát 3 roky za sebou (1967-69). Hned vedle je sedmá část, věnovaná vojenské historii Finnmarku. Pokrývá vojenskou historii od roku 1300 do vstupu Norska do NATO. Velmi působivý je film o evakuaci a vypálení Finnmarku nacisty v roce 1944. Hitler nařídil při ústupu před Sověty striktně dodržovat taktiku spálené země, čili zničit vše, co by mohlo byť jen trochu pomoci Rudé armádě v postupu. Civilní obyvatelstvo bylo "evakuováno" s tím, že si může vzít jen co unese. Poté byl Finnmark doslova srovnán se zemí. Spáleno bylo např. 11000 domů, 116 škol, 27 kostelů, 21 nemocnic a 31500 telefonních sloupů. Poslední osmá část se věnuje výzkumu polární záře. Nad Altou je nejstarší observatoř na světě, která se výzkumem tohoto jevu zabývá od roku 1899. Po příjemně strávené době v muzeu, kupuji ještě v horní hale knížky o sámském náboženství a Sámech vůbec. Sice hrozně drahé, ale u nás je prostě neseženete, a kdy se sem zase dotanu... Navíc co zde není drahé ;) Cestu zpět mám v plánu jít z větší části po pobřeží. Obcházím tedy muzeum a mířím dolu k zálivu. Přesto že měla být venkovní expozice uzavřena, za chvíli jdu po venkovní lávce kolem maleb. Některé kameny jsou chráněny folií a některé zapadané sněhem, po nějaké době ale objevuji krásnou malbu lovce sobů. Jak to tihle chlapíci udělali, že jim to graffiti vydrželo 6000 let - nechápu. Asi za nima hned neběžel nějaký kazisvět z Dopravního podniku města Prahy s flaškou ředidla a nezničil ho :) Je zrovna odliv, takže kamenitý břeh je pokryt kobercem chaluh. S přibývajícím šerem je čím dál tím obtížnější jít přes balvany a jdu raději trochu výše na sníh. Ten je zase zrádný v tom, že pod ním jsou schované ledopády a po jednom z nich efektně, ale nechtěně sjíždím opět dolu na kamenitou "pláž". Myslím, že jeden kilometr na podobném povrchu vydá tak za 3 po cestě. Pak mi cestu zahrazuje velký průsek ve fjordu, který padá rovnou z výšky do moře. Musím se dost vracet a vzít ho výše od vody. Nacházím zde velké stopy, buď losa, nebo rozmrzlé a zase zmrzlé soba. Říkám si, že kde projde los, projdu taky, a sleduju jeho trasu. Skutečně mne bezpečně provádí přes skalní bludiště a já mohu pokračovat po staré známé balbanovité pláži. Náhle se asi 50 m přede mnou jeden z balvanů zvedá na nohy !
Los!
Tedy losice!
No hurá !!! Konečně vidím tohle zvíře, které je na každé druhé značce ve Skandinávii, naživo. Zatím jsem viděl jen hromady sobů a losa jen jednou za plotem na dálnici. A to ještě nevím, zda to nebyla fata morgana. Chvíli kolem sebe nedůvěřivě chodíme, zkouším fotit, ale díky tmě jsou výsledky mizivé. Zvědavost je silnější než strach, ale když už překročím neviditělnou hranici, losice se dává mírným klusem na útěk.
Budiž 6. únor slaven jako "Den losa" :)
Pak už padá uplná tma a já pomalu šplhám nahoru k silnici, protože šlápnout zde dobře na nějaký namrzlý nebo zasněžený kámen, případně natrefit zase na nějaký skrytý ledopádek, pochutnaj si tu akorát tak rosomáci na mých kostech zetlelých. Nasazuju na hlavu čelovku, zapínám mód blikání, aby mne nějaký norek či notorek nesrazil autem, a pln energie ze setkání losího druhu pokračuju mrazivým podvečerem domu. Po příchodu k hostelu zjišťuju že je -22 stupňů. Dobrou, i když mrazivou noc :)